Nic není takové, jak se zdá

Je to již nějakou dobu, co přemýšlím, jak se vlastně lidé navzájem vnímají. Pro někoho, kdo nás nezná se může zdát, že jsme prostě taková normální rodinka. Ano jsme 🙂 Ale na druhý pohled, už tolik ne. Když jdu s manželem kamkoliv ven, nikomu nepřipadáme jiní. Samozřejmě, proč by taky ano.

Na venek není až tolik poznat to, co se skrývá uvnitř a jsem za to opravdu ráda. Ale když se na nás podívám blíž, tak vím, že jsem silná žena, která si toho, ale naložila víc, než unese. A také to cítím na svých zádech. Můj manžel je v pohodě, ale při bližším zkoumání narazíme na jizvu na krku, která je symbolem nelehké cesty.

Ano, někdy není poznat, co vlastně člověka trápí a co ho sužuje. Nezapomínejme na to, a proto nekritizujme ostatní jen proto, že třeba nevypadají podle našeho gusta. Nebo se zrovna netváří, tak jak by se nám líbilo. Dokážeme klamat i tělem.

Přesně tak, jak už jsem psala, na pohled jsme taková normální rodinka. Ale když se podívám blíž a dovolím si sama sobě ukázat nitro, tak vidím mě, jako ženu, která trpí bolestmi zad a žije se svým manželem, který má rakovinu. Z tohoto druhého pohledu už to není takové, jako na první pohled. Ano, kolikrát si to nechci přiznat, ale je to tak.

maska

Když se někomu přeje zdraví, tak to není jen pouhá fráze, ale je v tom to nejdůležitější, co v životě potřebujeme. Když nemáme zdraví, nemáme nic a nemůžeme nic. Boužel si to člověk většinou uvědomí, až když ho nemoc paralyzuje nebo ohrozí na životě.

Já už jsem na to přišlo před mnoha lety, že zdraví je to nejdůlžitější, co můžeme mít. A stále se mi to připomíná. Žít s milovaným, který má rakovinu není vždy snadné a ještě když u toho sami trpíme bolestmi, tak je to opravdu obtížné. Nikdy to nevzdávám a prostě zase vstanu a snažím se jít dál, jen někdy mi to zvedání jde hůř a obtížněji.

Bolesti zad, které mě paralyzovaly před dvěma lety, mě provázejí stále životem a ukazují mi, že prostě musím bojovat. Ano za mě, za nás a za náš život. Když nás jeden člověk ( shodou okolností náš příbuzný), nazval jako „nezaměstnaná a důchodce“, tak jsem byla docela v šoku. Takto jsem o tom nikdy nepřemýšlela a přišlo mi to až ponižující.

Ano, jsem nezaměstnaná, ale právě proto, že jsem dostala výpověď z práce ze zdravotních důvodů a můj manžel je invalidní důchodce. A tak jsem to prostě brala a beru. Jen si říkám, že někteří lidé místo toho, aby raději mlčeli, tak říkají věci, které mohou ublížit. Nic není tak, jak to vypadá.

A proto, jsem se rozhodla Vás požádat, neříkejte věci, které by mohly jinému ublížit. A souvisí to hlavně se zdravím. Lidé, kteří jsou nemocní nebo trpí nějakou chorobou, mohou být citlivější na slova. Samotné je to trápí a není potřeba jim to ještě připomínat.

Například můj manžel po první operaci a poté i po druhé operaci přibral přes 15 kilo. Ano, bylo to na něm poznat, ano byl prostě kus chlapa, ale neměla jsem potřebu mu to předhazovat. A taky proč. Já vím, že ho to trápilo, nebyl se svou váhou spokojený, ale prostě to chtělo čas, aby si jeho tělo zvyklo na hormony, které musí každý den brát. A v neposlední řade samozřejmě i úpravu životosprávy a to co nabral zase také už i ztratil.

Jsou lidé, kteří si prošli rakovinou a někteří prostě potom přibrali nebo mají po těle jizvy nebo jiné pozůstatky. A oni o tom samozřejmě vědí. Na některých to nejde poznat vůbec a na některých víc či míň. A proto nekritizujme lidi jen proto , že se nám nan nich něco nelíbí nebo se nám to zdá zvláštní. Berte to tak, jak to je.

Já jsem samozřejmě ráda, že vypadáme jako naprosto zdraví lidé, ale uvnitř to tak boužel není. A proto si pamatujte, nic není takové, jak se zdá.

 

 

 

 

Dagmar Arnoštová
Ukazuji lidem cestu, jak zvládnout rakovinu blízké osoby. Díky svým zkušenostem s rakovinou mého táty a manžela, už vím, jak zvládat emoce, být oporou a přitom zůstat silná. Můj příběh si přečtěte zde>> Jsem autorka eBooku Jak zvládnout rakovinu milované osoby
Komentáře