Proč milovaní po smrti nemohou odejít

Je potřeba mluvit o smrti nebo raději se tomuto tématu vyhýbat? Já si myslím, že je potřeba o tom mluvit. I když se to může zdát nevhodné, protože máme blízkého, který má rakovinu a přece na rakovinu se umírá, tak se nebojme o smrti mluvit. Není potřeba na toto téma zavádět dlouhé a časté rozhovory, ale je důležité nebát se i o tomto tématu mluvit.

Moje dcerka se poslední dobou vyptavála a stále se i vyptává, proč lidé umírají. A proč mají zlé nemoci, na které mohou umřít, stejně jako umřel můj táta. A že i náš tatínek má tu nemoc, že na ni také mohl umřít. Jak už jsem vám psala dříve, když se mě moje dcerka zeptala „Maminko a náš táta taky umře?“, tento článek si můžete přečíst zde>>

Ano, smrt je součástí našeho života a je potřeba, to tak i brát. I přesto, že je to smutné a bolestné, je potřeba se nebát o tom mluvit. Proč? Když si vzpomenu na dobu, kdy mi umíral můj taťka, nebylo to vůbec lehké. Bylo mi čerstvých 18 let, akorát jsem dosáhla plnoletosti. A takto jsem si svůj počáteční start do života dospělých nepředstavovala. Měla jsem pocit, že jsem dospěla nějak moc rychle a musela jsem poprvé v životě za sebe převzít odpovědnost a věděla jsem, že teď musím být silná a zvládnout to.

Taťka měl také strach, nejenom z toho, že umírá, ale hlavně z toho, jestli to tady s mamkou sami zvládneme. Nechtěl nás tady nechat samotné. A možná i proto nám sdělil jeho poslední tři přání, které chtěl, abysme s mamkou pro něho splnily, až umře. Samozřejmě, že jsme je s mamkou respektovaly. Jen to poslední přání nešlo splnit hned, ale až skoro půl rok po jeho smrti. A také za mnou po tu dobu přicházel.

Někdy se nám i po smrti někoho blízkého mohou stávat různé divné věci, tak jako se to stávalo mně a mé mamce. Nebyla jsem na to připravena a nechápala jsem, co se to děje. Měla jsem z toho, co se nám stávalo strach, děsilo mě to, ale cítila jsem, že je tam taťka pořád s námi.

silueta ruky

Asi si teď říkáte, co se nám tak divného stávalo. Podělím se s vámi o některé věci, které se nám stávaly.

Květináč

Jen doplním, že taková divná až děsivá věc, se nám s mamkou stala, ještě v době, kdy taťka žil. A to den předtím, než umřel. Ráno, kdy měla mamka vstávat do práce, se najednou ozvala strašná rána. Vylítla jsem z postele, v domnění, že se něco stalo s taťkou.

Neuvědomovala jsem si, že je vlastně v nemocnici. Přiběhla jsem do pokoje, kde mamka spala. Rozsvítila jsem světlo a koukala jsem, co se stalo. Mamka byla také ještě rozespalá, ale za to pěkně vyděšená. To co jsme uviděly, jsme nechápaly.

Mamce do postele spadl květináč, který byl na skříni po dlouhá léta. Když jsme se konečně rozkoukaly a viděly tu spoušť, nechápavě jsme se na sebe dívaly. Hlína z květináče byla rozsypaná po celé posteli rodičů.

Mamka se najednou probrala, že musí honem vstávat. Zapomněla si totiž natáhnout budík. Kdyby ji ten květináč nespadl do postele, tak by zaspala do práce.

Potom jsme si to vysvětlily tak, že prostě taťka musel mamku přijít vzbudit. Protože ji vždy budíval. A i když už byl v nemocnici, tak ji nezapomněl přijít vzbudit.

Postava

Na druhý den kdy taťka umřel, mě ten večer má dobrá kamarádka vytáhla ven, abych se aspoň trochu odreagovala. Šly jsme si „sednout“ a povykládat si.

Když jsem se vracela domů, bylo asi půl jedenácté. Šla jsem ulicí už kousek od domu, kde jako naschvál nesvítila zrovna světla. Trochu jsem se bála. Ale pokračovala jsem dál. Najednou jsem uslyšela hvízdnutí. To známé hvízdnutí, tak na mě přece vždycky hvízdal taťka!

Zastavila jsem se, a když jsem se podívala dopředu před sebe, tak na konci ulice někdo stál. Měl černou bundu s červenými a oranžovými pruhy na ramenou. V tu chvíli, jsem si řekla, to je přece táta! Rozběhla jsem se rychle za ním.

Když jsem doběhla na konec ulice, asi dvě stě metrů, nikdo tam nebyl. Nikde nic. Byla jsem z toho zmatená a vyděšená. Neustále jsem se rozhlížela, ale nikdo nikde nebyl.

Došla jsem domů a povyprávěla jsem mamce, co se mi před chvílí stalo. Mamka najednou odešla do šatny a přinesla zimní bundu. Vypadala úplně přesně, jako ta bunda, kterou jsem ji popsala. Nevěřícně jsem na ni koukala.

Tuto bundu nosil táta dřív, ještě když byl zdravý. Takže jsem na ni úplně zapomněla. Nechápala jsem, co se mi to přihodilo. Jestli se mi to třeba nezdálo.

Věci, které se nám stávaly, se staly součástí našeho života.

A proč to píšu? Protože po smrti někoho milovaného se mohou stávat zvláštní věci třeba i vám. Kdybych si to vše neprožila na „vlastní kůži“, tak tomu snad ani neuvěřím.

Až po letech jsem pochopila, jak to myslela paní, která mé mamce řekla, že je potřeba danému člověku odpustit a propustit ho. Nejlépe to říct nahlas a několikrát to zopakovat. Potom prý jedině může duše, kterou tu něco drží odejít tam, kam odejít má.

Za mnou taťka přestal přicházet, až jsme mu s mamkou splnily i to poslední přání. Já už jsem věděla, že jsem udělala vše, co bylo potřeba a nastal čas, kdy mohl odejít. Už bylo vše  tak, jak mělo být a já věděla, že už to zvládnu.

Někdy se nám mohou stávat zvláštní věci, kterých se bojíme. Ale když pochopíme důvod, proč se to děje a dokážeme  odpustit člověku a propustit ho, uleví se nám a věci se přestanou dít.

 

Dagmar Arnoštová
Ukazuji lidem cestu, jak zvládnout rakovinu blízké osoby. Díky svým zkušenostem s rakovinou mého táty a manžela, už vím, jak zvládat emoce, být oporou a přitom zůstat silná. Můj příběh si přečtěte zde>> Jsem autorka eBooku Jak zvládnout rakovinu milované osoby
Komentáře