Moje první setkání s rakovinou

Dřív by mě nenapadlo, že si s námi osud může tak zahrávat. Slovo rakovina jsem samozřejmě znala, ale jen z povzdálí. To jsem, ale netušila, že se s touto nemocí budu muset zblízka setkat.

Byl to šok. Jak je možné, že v 18-ti letech přicházím o svého taťku? Proč, když je tak mladý a já ještě nejsem připravena žít život bez něj? Nikdo se mě na můj souhlas neptal. Nedokázala jsem to pochopit.

Vždyť můj táta byl pro mě borec.

taťka s pírkem

S rakovinou mé setkání bylo rychlé a já hned zjistila, že je to velký soupeř.

Poznala jsem, co je zač a jak plíživými kroky se snaží zvítězit. A přitom nejedná vůbec fér. To mi vadilo nejvíce, že je neodhadnutelná a lstivá. Člověk neví, s čím zase přijde.

Doufala jsem, že se už nikdy nesetkáme. Ale bohužel mě zaskočila absolutně nepřipravenou, jak to bývá ve šťastných chvílích mého života. Právě asi proto. Opět lstivými kroky se vkrádala do mého života.

Nějakou dobu mi trvalo, než jsem pochopila, že mě zkouší. Zkouší, co vydržím a snaží se mě vysát, zbavit sil. Řekla jsem, ale své STOP. Rakovina je zákeřná, proto je nutné jí tak brát, ale nevzdávat to!

Najednou jsem zjistila, že jsem se, ale díky ní naučila dívat na život jinak. Zjistila jsem, jaké mám v životě priority a také kolik věcí kolem mě jsou úplně malicherné. Dřív tyto věci byly problém, ale nyní je to pouze maličkost.

Je potřeba si to v životě ujasnit. Co je důležité a co už méně. Raději bych to zjistila za mnohem lepších okolností a ne tímto způsobem.

S rakovinou je velký kamarád strach.

To už jsem poznala, jaké to je, když se strach zabydlí a neustále se mě snaží donutit paralyzovat. Strach, co to vlastně je? Je to emoce, kterou se jde naučit přijmout. Je to, ale i dobrý průvodce a učitel. Jen je potřeba si ujasnit, že jsou to jen naše strachy v našem životě.

Když mi umíral můj taťka, měla jsem strach, jak to zvládnu tady bez něho. Co budu dělat? Když přišel ten den D a taťka navždy odešel, necítila jsem ani lítost, zlobu, zármutek. Prostě prázdno. Ano to je to, co jsem cítila. Prázdnotu.

Měla jsem pocit, jakoby něco umřelo i ve mně. Ta prázdnota byla zvláštní, nevyplněné místo, které tam je. Nevěděla jsem, jestli se mi ta díra, co tam zůstala, někdy zahojí.

Čas léčí, říká se. Ano, čas dokáže rány zalátat, ale ne úplně. Vždycky tam něco zůstane natržené, jako šrám a ten tam zůstane. Je to jako jizva po operaci, už tak nebolí, ale je tam.

Čas je, ale také dobrý učitel, jak už jsem zjistila. Díky němu získáme mnoho zkušeností. Jak se říká, „dává nám čas se lépe připravit“. A to je pravda.

Buď připraven, na to, co může přijít.

Člověk se může připravit, ale musí vědět jak. Učíme se celý život, takže se vlastně celý život na něco připravujeme. Ale na co?

Zpětně si uvědomuji, že jsem se mohla aspoň trochu připravit na smrt mého taťky. Dostala jsem ten čas. Sice opravdu moc krátký, byly to necelé 4 měsíce. Ale i za to jsem byla vděčná.

A uvědomila jsem si, že já musím jít dál.

Žijeme teď a tady. Co bylo, už nezměníme. Ale co přijde, to můžeme změnit!

Dagmar Arnoštová
Ukazuji lidem cestu, jak zvládnout rakovinu blízké osoby. Díky svým zkušenostem s rakovinou mého táty a manžela, už vím, jak zvládat emoce, být oporou a přitom zůstat silná. Můj příběh si přečtěte zde>> Jsem autorka eBooku Jak zvládnout rakovinu milované osoby
Komentáře